Opustil nás bratr František Křížek

V říjnu nás ve věku 93 let opustil bratr František Křížek, výrazná osobnost říčanského Sokola, dlouholetý tenista, vědec a optimista, který celý život dokazoval, že pohyb a dobrá mysl jsou nejlepší recept na dlouhověkost.

Rozhovor, z něhož vychází tento text, vznikl před třemi lety, když mu bylo devadesát.

Bratr Křížek se narodil v roce 1932 "kousek od Fialky". Jeho dětství se odehrávalo mezi loukami, které tehdy patřily dětem, a sokolským hřištěm, jež bylo plné šplhacích konstrukcí a legendárního "kolovadla" – obřího kola s lany, na němž si říčanské děti osvojovaly obratnost.

Vzpomínal, jak druhý den po začátku války kolovadlo zmizelo, ale radost z pohybu mu zůstala.

Do Sokola vstoupil jako šestiletý. Krátce nato organizaci zavřeli Němci, ale sportovalo se dál, pod Studentským sportovním klubem. Po válce se Sokol rychle obnovil a jeho duch se

stal součástí Křížkova života. Sám sice na sletě necvičil, studium a práce mu to neumožnily, ale byl součástí předsletových her v roce 1947 na Strahově.

Neopomenutelná je jeho role po roce 1991 při znovuobnovení říčanské sokolské jednoty, kde zastupoval tenisový oddíl. Ten se ostatně nikdy nepřestal řídit sokolskými principy, i během komunismu si držel svobodného ducha. Křížek s úsměvem vyprávěl, jak si tenisté sami vykopali nový vodovodní přívod, když jim úřady sebraly vodu ke kropení kurtů.

Tenis byl jeho velkou vášní od roku 1946, kdy se po válce kurty obnovovaly. Později stál u zrodu "turnaje 120letých", dnes už "130letých", v němž se součet věků dvojice musí rovnat stanovené hranici. "Je to srandamač, zpíváme, bavíme se," popisoval. Jednou turnaj vyhrál, partnerem mu tehdy byl o třicet let mladší aktivní hráč.

Jeho rodinný příběh se se Sokolem proplétal po generace. Pocházel z národoveckého prostředí, manželčina rodina byla sokolsky činná již na přelomu 19. a 20. století. Děti měli dvě; obě vedli ke sportu i ke skautu. Bolestně však nesl, že jeho syn zaplatil za jeho občanskou angažovanost v roce 1968 potížemi s přijetím na školu, i to dokazuje, že bratr Křížek nikdy neuhnul tomu, co považoval za správné.

Byl také nejstarším žijícím říčanským skautem. Po válce tábořil v roce 1947, později pomáhal obnovovat skauting v roce 1968, když Sokol obnovit nešlo.

S velkou láskou vzpomínal na svou manželku Zdeňku, s níž oslavil diamantovou svatbu. Její smrt jej zasáhla, ale nikdy neztratil životní nadhled. "Byl jsem optimista. Příkoří jsem snášel s humorem," říkal.

Profesně byl vědcem – elektrotechnikem, který se specializoval na přenos tepla a přestup hmoty. Publikoval v mnoha zemích a své výsledky aplikoval například v textilním průmyslu.

Jeho žena se zabývala patenty v oblasti chemie. Na jejich společné vědecké zázemí byl hrdý.

Ve volném čase hrál také šachy, ještě v 90 letech se zúčastnil turnaje Říčany Open. "Nejde mi to, ale mě to baví. A mozek se trénovat musí," říkal s jiskrou v oku.

Když jsme se ptali, co považuje za nejcennější, odpověď byla prostá a lidská:

"Velké uspokojení mi přineslo, že jsem byl úspěšný ve vědě a v rodině. A že moje děti přes všechny peripetie vedou dobrý život."

A právě takový byl bratr František: pracovitý, oddaný hodnotám, které vyznával, a hluboce lidský.

S vděčností vzpomínáme.